I. kapitola - Začínáme...

16. října 2011 v 18:35 | naamah |  Miracle land
I. Kapitola Začínáme...

Zase tu dřepím, zase dřepím ve škole jako magor. Od osmi od rána i když mi vyučování začíná už o půl jedné. Jenže co nadělat, když z toho našeho zapadákova nic nejezdí a opravdu nemám tak ochotné rodiče co by mě vozili do 9 km vzdáleného města na vhodnej bus do školy. Prostě tu musim dřepět. Je to na palici, domů se vrátím okolo somé večer. Božé!
Tak hlavně abych se tak nějak představila, jmenuji se Zoe, dost trhlé jméno, ale alespoň ktrátké. Máma chtěla něco výstředně krásného a krátkého, takže Zoe. Spousta lidí má obrovský problém s tím jak to jméno skloňovat a spolužáci na základce to vyřešili po svém prostě mi začli říkat Zoo. Jak poetické. Jenže školním bačkůrkám jsem už tak nějak odrostla, odrostla jsem i těm středoškolským keckám a teď se trápím v týhle pakárně. Když jsem sem poprvé zavítala, netušila jsem co polovina předmětů vůbec znamená a co s v nich jako mám učit. Učitelé se na nás dívali, pěkně zkrz prsty. no prostě baječná škola.
"Ahoj" pozdravím se se svojí spolužačkou Taťánou, taky schytala krásné jméno chudák malá, ale ona si nestěžuje. Bohejť by si stěžovala, zazobaná rodina a její přirozeně zrzavé kudrnaté vlasy, nosík plný drobných pih a ppoměnkově modré oči, nestíhá náklonost všech pánů či mužů odhánět.
"Ahoj Zoičko, připravená na dnešní výuku? Nebo jako vždy ne?" zeptá se mě švitořivě.
"Hmmm" moje laciná odpověď. Nebudu se třídní princezně svěřovat s tím, že moje zarudlé oči a pytle pod nimi nejsou jen z nedostatku spánku o víkendu, nýbrž z probrečených nocích a dnů. A proč? Není to tak dávno co jsem si myslela, že budu šťastná s klukem snů, Gabriel, jako kdyby se zhmotnila a ztěch mích snů vystoupil. Jenže to jsem tak nějak nepočítala s tím, že se přeze mě dostane krásně jen ke své vytoužené. Takže moje láska byla pošlapána a já přes víkend musela poslouchat ody najeho milou a salvy díků, že jsem mu k ní pomohla.
Bože, kdybych aspoň nebyla tak škaredá jako jsem, oči nabarvené na červeno,tak že občas mohu dělat panáčka na semaforu, oči barvy šedi, což vůbec netuším po kom a proč a hlavně moje uši neznatelně na koncích špičaté. Obličej plný pih, ale ne jako má princezna Taťiana, já jak mi říkaval máma, jsem posraná přes cedník. Prostě bájo vyhlídky, ve škole nepatřím k nejlepším žačkám a ještě ke všemu ty moje šílené sny když usnu. Občas mi stačí zavřít i oči a zjeví se přede mnou krajina jako v obrázcích o Novém Zélandu, spoutu rytířů v brněních a na krásných ušlechtilích koních, princezny a vzácné paní v nádherných šatech. To by ještě šlo, řekla bych si, jo fajn ZOe, zase si koukala na nějakou blbost o ryířích a teď se ti o nich zdá. Jenže jsou tam i různá divná a prapodivná stvoření a zvířata a všicni něco hledají a já to všechno pozorji z povzdálí. No prostě baječné sny báječné holky...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama