Game over!!!!

17. října 2011 v 21:46 | Naamah |  Kronika jedné černé duše

The END....

Raz keď budeš stáť s inou pri oltári,
možno že sa zmeníš na slzu v mojej tvári,
budeš teda slza čo tajomstvo skrýva,
že sa jedna hviezda na nás dívá.
Vybral si... Vlk v rouše beránčím si vybral! Konečně, ale tou vybranou jsem nebyla já... Dávala jsem moc a tak moc málo dostávala, ale chvilky kdy byl v pohodě, usmíval se, vypadal, že ho dělám šťastným byl pro mě útěchou a víc jsem nepotřebovala... Už nemám sílu bojovat... Vybral si Kouzelnici a asi to tak prostě mělo být, i přes to všechno jsem pořád doufala... zbytečně... Jedna hvězda se na nás asi dívala, ale spadla stejně jako spadla nejedna slza z mích očí...

Raz keď budeš s inou sľubovať si vernosť,
spomenieš si možno komu si dal prednosť,
budem tichá slza ktorá na zem padá,
slza jednej ženy čo ťa mala rada.

Vzpomeň si komu jsi dal přednost, člověku, který Ti tolik ublížil, ale to já nemůžu soudit... to mi není hodno a ani se k tomu neponížím... Je to Tvůj život a Tvoje rozhodnutí... a já je už nijak nezměním... poslední věta od Tebe, bolela, jak kdyby jsi mi vrazil kudlu přímo do srce a na čepeli jsi měl sůl... nevím asi jsem si to možná zasloužila... za to, že jsem Ti nedokázala pomoct, že jsem Tě nedokázala pozvednout jako Fénixe z popela... Chtěla bych se proměnit ve svoji slzu, slzu jedné ženy, čo Ťa mala rada... slza po dopadu zemře..

Bola som len druhá ja to viem,
z tvojho sveta odídem,
Bola som len druhá tak sa maj,
a šťastne na mňa zabúdaj.

Není už co víc dodat než jen tyhle 2 věty... Tyhle dvě vystihují totiž úplně všechno... Celou naši společnou existenci... Ano věděla jsem, že mi nemůžeš nabídnout nic jiného než něhu, přátelství a spoustu společných zážitků... Nevím co jsem udělala špatně, ale asi to tak mělo být... Děkuji Ti za všechno co jsi mi za ty společné měsíce dal... Začala jsem díky Tobě znovu kreslit, naučil jsi mě svět vnímat jinýma očima, ukázal jsi mi, že se nemusím bát za to, že jsem "jiná", že nejsem jako většina... ukázal jsi mi, že za to se nemám stydět, ale mám na to být pyšná... Dokázal jsi mi, že vlastně jěště nejsem ztracená, naučil jsi mě si vážit samu sebe... podařilo se Ti vyhnat z hlavy moje démony... Ukázal jsi mi, že dá žít i jinak... Splnil jsi mi víc než spoustu tajnejch snů... fotografie, festivaly, hudba, pohled na mnohé věci... Děkuji Ti za chvíle strávené na chatě, procházky mezi zajíčkama, sbírání lesních jahod, masové párty, párkobraní, nekonečný večer radionovel, posezení do ranních hodin u ohně a dýmky, na tvoje cukání svalů v ruce když jsem Ti na ní usínala, děkuji za to, že jsi vždycky zvládl moje chrápání... Děkuji za chvilky ve tvém podkrovním království ... Nikdy nezapomenu tu vůni podkroví, která je nezaměnitelná a kterou tak miluju, možná, že Ti zůstaly na hřebíku pořád ty tři moje červený vlasy, který se mi vytrhly, když jsi mě políbil a já se opřela o zeď... můžeš si nechat mlj sprcháč co u Tebe mám už od Mastru, kterej mi stejně používáš, protože Ti děsně voní... třeba někde vystavíš i srdíčko z krmaše, hrneček s Hannou Montanou, ze kterýho můžeš pít hafo od rána do večera a u toho číst příběhy čtyřlístku... Tvoje "vyčítavé" pohledy, že nedokážu spočítat poměrr vývojky a vody... Tvoje intonace při určitých větách... Tvoje vůně... To jak říkáš.. "Copak zajdo?" "Dobrou zajišku" "Pocem kuře"...
Bože strašidelně moc vzpomínek, strašlivě moc pocitů a jediné co teď cítím je jedním slovem PRÁZDNO... Nic tam nezůstalo... Nejde říct ani bolest, prostě jenom potoky slanejch slz a PRÁZDNOTA... nic víc, nic míň... Totální agonie a apatie... Jako balónek co v sobě nemá vzduch... Myslím, že takle nějak vypadá člověk bez duše... Připadám si jak kdyby někdo přišel a všechno ze mš vyfoukl, žádné emoce nic... prostě jenom ticho a prázdno...

Jestli tohle budeš někdy číst chci se omluvit, utekla jsem z icq, utekla jsem facebooku, utekla jsem z lidi, vypla si mobil, ale nemohla jsem.... Když jsi mi dneska řekl, že jsem jako tvoje chůva... zamrzelo mě to, slzy který se mi draly do očí jsem musela potlačit a smát, protože jsem byla ve škole... Omlouvám se, ale vydržím hodně věcí... vydržím jich spoustu a ráda Ti poradím a vysechnu Tě jenom po mě nechtěj abych poslouchala ody na člověka, co Tě tak poničil, pošlapal a pošpinil... Promin bolí me to a zároveň uráží... Mám jen o Tebe strach, aby jsi nenaletěl... aby jsi byl v pořádku a šťastnej.... Aby jsi byl milovanej alespoň stejně tak jak umíš a dokážeš milovat ty... Dávej na sebe pozor a opatruj se... Věř jen lidem u kterých budeš vědět, že jim můžeš věřit, že stojí vždy při Tobě a neotáčí kam vítr tam plášť... Nezapomeň to co jsem se Tě snažila "naučit"... na moje úhly pohledu, který ne vždycky byly špatný... Nenech sebou nikdy vorat... buď takový jaký jsi teď.. nemeň se, nikdy a kvůli nikomu, ztratil by jsi svoji vlastní podstatu, nevěděl by jsi kdo vlastně jsi... Nikdy, nikdy, nikdy nezačni být tvz. normálním člověkem... BUĎ ŠŤASTNÝ!!! Nic jiného si nezasloužíš... a mě odpust za to co jsem nedokázala....


Z TVOJHO SVĚTA ODÍDEM
TAK SA MAJ
A ŠŤASTNĚ NA MĚ ZABÚDAJ!!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Claire Claire | Web | 18. října 2011 v 16:18 | Reagovat

Zase jsi mě rozbrečela, zlato... Tolik jsem ti přála happy end a tolik mě mrzí, co tu teď čtu. Je to sice napsaný strašně krásně, ale je v tom tolik bolesti a smutku, až mi z toho běhá mráz po zádech... Ale strašně se mi líbí ta jedna věta.. "podařilo se Ti vyhnat z hlavy moje démony" Pokus se to tak udržet, broučku. Kvůli němu, kvůli mně a hlavně kvůli sobě...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama